zakar

 

“ fotograf KAREL ZAKAR žije, pracuje a tvoří v Berouně. Vedle dalších pracovních aktivit se úspěšně věnuje fotografii. Je experimentátorem celou svou duší a své fotografie občas doplňuje filozofujícími texty. Jeho nápadné digitální montáže mu vynesly výrazná fotografická ocenění a jeho fotografie nelze přehlédnout. Neobvyklými barvami i montážemi a často kontroverzním obsahem si přímo vyžadují divákovu reakci.“                                                                                                                                                                                PhDr. Věra Matějů, Svaz českých fotografů

Před jeho objektivem stály hvězdy svého oboru – Gene Deitch, Květa Fialová, Juraj Herz, světoví reportéři Svobodné Evropy a mnoho dalších. I lidé, denně pracující rukama. K tomu lidé bez domova. Lidé staří i malé děti. U všech ho zajímala duše fotografovaného a i proto jsou jeho fotografie přímo nabité emocí.                                                                                                                                                                                                      Garik Avanesian

– samostatné putovní výstavy Praha , publikování ve fotomagazínech- finálové umístění ve fotoprojektu Nový Karlín
-klubová výstava zámek Dobřichovice

autorská výstava v největší středoevropské galerii Sladovna Písek

v Pražském fotomaratonu vítěz dvou kategorií, součást výstavy ve Faustově domě Praha

– finálové umístění v Polská národní fotosoutěž Krakov, česká národní fotosoutěž Svitavy

-Absolutní vítěz Praha fotografická

-Samostatná výstava „TRILOGIE ŽIVOTA“ na Státním hradě Točník a řada dalších výstav doma i v zahraničí (Krakow, Paříž, St.Peterburg…)

-Práce do reprezentačních katalogů firem – Janka Radotín, Aero Vodochody, Beck Praha, Interiér Říčany, atakdálatakdál.

-cena Unie fotografů za fantazii

-titul kandidát na Mistra Svazu českých fotografů

-Hlavní cena Olympusu

-společné výstavy v Síni SČF Karlín a fotogaleriích, Staroměstské radnici atakdál

-autor tří povídkových knih s vlastními fotoilustracemi



životapis  (dlouhý a barevný)

Napsat životopis. Hm. Vtírá se otázka – jaká barva v domácnosti mého života převládala?

Rekordně teplý den listopadu roku 1959. Nic vyjímečného se toho dne neděje. Jen jsem se narodil. Země ještě nebyla poprášená BÍLÝM sněhem.

1966 – učím se sedět v lavici, namalovat letadlo jedním tahem a tak. Táta fotí a já chci taky. Dostávám od něj jakýsi bakelitový fotoaparát, učím se vkládat film. Ta první kapitola dětství je spokojená, plná kamarádů, dětských všedností a MODRÉHO nebe.

1968 – bydlíme v Berouně. Léto je horké, na asfaltu silnice před domem se dělají bubliny. Baví mě je propichovat. Táta namáčí hadry v nádrži svojí motorky a drhne ze mě tu zatuhlou smradlavou hmotu. Ráno mě probouzí šílená změť zvuků. Stojím na ulici, dívám se na jedoucí kolony tanků a náklaďáků. Nad městem létají vrtulníky a shazují balíky letáků. Uliční tlampače řvou cosi o zachování klidu a před obchody jsou davy lidí. Proplétám se mezi nimi a jsem zvědavý co se děje. Odpovědím vůbec nerozumím. Tak stojím na zastávce autobusu a dívám se. Sám. Ten pocit je pro mě nový, vůbec jej neznám. Netuším, že ke mně poprvé přišla na návštěvu Lady Osamělost. Rodiče mě odváží k babičce, je to kousek za Komárnem, na maďarských hranicích. Nemám problém, jsme Maďaři a svůj jazyk samozřejmě znám. Ten rok má pro mě barvu ŽLUTOU. Jako slunce, které tak pálilo. Jako písek, do kterého za vesnicí ruští vojáci zakopávali techniku. Chodil jsem se na ně dívat – sám.

1970 – dostávám od táty pravý a dospělý kinofilm foťák VERA z NDR.

1970 – 75 fotím všechno a všechny. Taky hodně čtu a zbytek času většinou zalézám doma do fotokomory. Nějak nestojím o společnost. Jsem ale ve školním fotoklubu a přes něj vystavuju obrázky kde se dá. Školy, kina, kulturáky… Soutěžím a kupodivu vyhrávám. I celostátní fotosoutěž hradeckého podniku FOMA a moje obrázky putují po výlohách fotoprodejen po celé republice. Lady Osamělost se občas zastaví, začínám ji poznávat. Tohle období je příjemně ZELENÉ. Jako omítka základní školy, do které jsem chodil.

1975 – 78 nastupuju do učení na železniční učiliště v Lounech. Má být ze mě traťový strojník. Nevím co to je a ani mě to nějak moc nezajímá. Prostě někam musím. Táta večerně studuje na fotografické konzervatoři u pana profesora Šmoka. Jezdím domů z internátu na víkendy a překládám mu ze skript, čemu nerozumí. Vlastně nikdy česky pořádně neuměl… Přitom se sám spoustě věcí učím a matně začínám tušit, o čem fotografie vlastně je. Učiliště mě nebaví, využívám každou možnost útěku před internátním pokojem a málo osvětlenou třídou. Jsem ve školním fotoklubu a díky tomu reprezentuju školu na kdejaké přiblblé akci jako fotograf. Hlavně že nejsem ve škole. Zkouším i filmovat, nenacházím v tom ale nic přitažlivého. Po večerech se učím na bicí, mám za sebou různá vystoupení s bigboš kapelou a Lady Osamělost je stále častějším hostem. Už mám víc než jeden foťák. Téhle kapitole jednoznačně vládne ŠEDIVÁ.

1979 – 82 tuctový vývoj. Vážná známost, vojna a manželství. Narodila se dcera Markéta. Jsem na ni hrdý. A už vždycky budu. I když přijde doba, kdy to tak vůbec nebude vypadat. Živím se za volantem náklaďáku. Žiju s rodinou v Praze, z důvodů o kterých nechci psát se stěhujeme do Ústí nad Labem. Nejen Bohem zapomenutá, ďáblem vyhledávaná oblast. Poznání, že z klece není úniku, vede k absolutní ztrátě iluzí o čemkoli. Ještě jsme se nerozběhli a co už je za námi? Rozstřílený Kennedy a Lenon. Brežněv v Afghánistánu, Begin v Bejrůtu. Začíná zlatá éra raket SS-20. Lady Osamělost je věrnou družkou. Schovaná v hlavě, nepřekonatelná jakoukoli okolní společností a jakýmkoli tématem. Fotím, ale obrázky dost často končí v šuplících. Požadovaná šťastná současnost se mi do nich fakt nevejde… ŠEDIVÁ barva nemizí.

1982 – 87 žádná změna.

1987 – potkávám Zdenka Heřmana. Je o málo starší. Stává se mi postupně přítelem natolik, že slovo přítel je jen slabý odvar skutečné situace. Díky němu Lady Osamělost přichází o prvenství v mé hlavě. Markéta roste a je skvělá. Šuplíky s fotkami se plní, jediným kritikem je Zdenek. Jsou nám zdrojem mnoha nočních diskusí. Převládá teplá BÍLÁ, barva letních úplňků.

1989 – sametová revoluce. Vymetáme se Zdenkem kdejakou demonstraci, vyrábíme a rozvěšujeme, co každou revoluci provází. Občas fotím. Tyhle fotky snad v šuplíku neskončí. Vrhám se do podnikání, stejně jako miliony lidí kolem mě netušíc, co to obnáší. Dál kroutím volantem, teď už ve své živnosti, s foťákem na dosah..

1991 – osobní stereotyp už je neúnosný, nemůžu takhle dál. Odcházím od rodiny, bydlím s přítelkyní v Praze. Do Ústí dojíždím jak se dá. Lady Osamělost se nijak neangažuje. Vysvětluju si to revolučním rozbitím klece. Jezdím za Zdenkem, na mě má čas vždycky.

1992 – jednoho večera kousek za Ústím Zdenek umírá na silnici při autonehodě. Svět je ČERNÝ. Později sem tam prosvitne světlé nebe. Vím ale, že mě čekají tmavá léta. Stojím na břehu Labe. Házím do něj všechny obrázky co jsem po krabicích a šuplících našel. Posílám je za Zdenkem. Mám pocit, že to tak má být. Foťáky rozdávám kamarádům. S Markétou v kontaktu nejsem moc často.

1992 – 2000 souvislý a spolehlivě ničím nepřerušený řetěz průšvihů a katastrof. Nějak mi pořádně na ničem nezáleží. Lady Osamělost si pevně drží svou pozici v první linii. Dojdu až tak daleko, že si nedobrovolně zkusím i vazbu v ruzyňské věznici. Až po úmorné několikaleté bivě se soudy konečně dokazuju, že všechno bylo jinak. Znovu se žením, v té době je synovi Tomášovi už rok. Zanedlouho se rozvádím, prostě to nefunguje. Vůbec nefotím. Odcházím od volantu, živím se jak se dá. Prodejce japonských aut, autotuning, nakonec práce s okenními foliemi…Z barvy ANTRACITU se život jen málokdy projde po světlejší barvě.

2000 – potkávám Renatu. O patnáct let mladší…. Vůbec se neznáme a už žijeme spolu. Od mého táty se dovídá, že jsem fotil. Tak dlouho do mě oba vandrují, až vyhrabu zapomenutého Olympuse a zas tak často mačkám spoušť.

2000 – 7 italská domácnost. Rozchody, návraty. Ale fotím. Abych se z prázdných večerů nezbláznil, nacházím konečně obranu proti Lady Osamělosti. Je to jednoduché – z Lady stačí udělat model, dát jí formu a zobrazovat ji v jejích tisíci podobách. Stává se mým partnerem při tvorbě, prochází všemi obrázky. Ač je mým nepřítelem, přináší úspěch. Inu Lady Osamělost. Drží se mě pevně.
Na rozdíl od Renaty…. Barva? Nevím.

2008 – těžké životní změny v šíleném tempu. Občas jako bych se sám na sebe díval, jak nadzvukovou rychlostí mizím za rohem. Párměsíční známost se sochařkou Zuzanou, myslím že jen já vím, proč se ve vztahu nějak nemůžem sejít. Úspěchy s obrázky, související výstavy, pozvání a několik cest do Paříže. Autem přeplněným obrázky… Poznávám blíž Terezku a ona mě. Stěhuju se, žijeme spolu ,nemotorně poznávám svět bez depresí a Lady Osamělost mění pravidla – objevuje se jen ve chvílích, kdy jsem sám. To mi posílá nutkání vzít foťáky a vyrazit někam jen tak. Takže vyrážím.
Barvu roku vidím jednoznačně. A vy? Nechávám ji na vás….

2009 – 2015 období, ve kterém na vlastní kůži poznávám pocity hrdinů ruských či francouzských románů. Vášeň, úspěch, zradu i pád, útěk před realitou za hranice domoviny, složitý návrat a až příliš dlouhá doba bez foťáku. Táta stovky kilometrů daleko umírá, v den jeho smrti pořizuju jednu fotografii a v časech příštích na ni stovky lidí koukají a neví, proč se jim chce brečet…Jednoho podvečera zjišťuji, že mi kdosi až příliš důkladně ukradl archiv fotek, obrazy, foťáky i oblečení…Pomalu se sbírám ze země a znovu a znovu zkouším jít dál. Tohle období ještě nejsem schopný popsat či převyprávět, ještě je příliš živé na potřebný odstup. Živé a BEZ BAREV.

2016 – sedím nad klávesnicí, je noc. Na svět za okny se snáší drobné kapky novoročního, zimního deště. Zvedám hlavu a přes mokré sklo se dívám do tmy. Dál. Až za ní. Chtěl bych právě teď vidět horizont, za kterým je světlo. Za horizont, kde se právě teď rodí miliony příběhů, jejichž svědky jsou kapky na mém okně. Umět je všechny zaznamenat…. Znamenám aspoň můj. Vím, že už mám na obrázky o světě kolem mě tu menší polovinu času. Snad ještě něco pořádného stihnu. Já a Lady Osamělost…..

Zdaleka to není všechno, ale to je jedno. Důležité je, že se fotografie líbí a tím lidi – každého jinak -obohacují…

karel zakar