Johanka z (p)arku

„Čas ubíhá různě, podle toho s kým.“ (William Shakespeare)

Zrušené slévárny za městem se rozpadaly ve svůj protiklad a Slunce z nudy hladilo jejich střechu.
Dojel jsem k nim, vystoupil z auta a na rameno hodil brašnu s foťákem. Plot už měl pubertu za sebou, věděl, že ke slušnému vychování patří díra v něm. Opatrně jsem prolezl a chvíli bloumal mezi zchátralými halami. Vítr si v prázdných okenních tabulkách prozpěvoval svou oblíbenou melodii – ” na co čekáš, pojď a postav nový Babylon…”
Těžká vrata na mě zívla a zapomněla na odpor. Proklouzl jsem dovnitř. Zbytky mostového jeřábu držely ochranná křídla nad rezavějícími stroji, řetězy, formami a kohouty na přívod čehosi. 
Malá rytířka proběhla halou směrem ke mě a oblaka Času oblečená do koksového prachu se zvedla až ke křídlům jeřábu. 
” Dal sis na čas, příteli “, pokárala mě a pohodlně se usadila v jakési příšerně těžké rouře.
Přisedl jsem k ní a až do pozdního rána jsme si povídali. Pokud chcete vědět o čem, máte smůlu. Slova byla jasná a lehounká a Malá rytířka je nenápadnými gesty rovnala do správného pořadí. Rozuměl jsem každému písmenu a netušil, v jakém zvláštním jazyce se ten hovor vede…
Bylo mi s ní fajn.
Pohlédla ke vratům.
” Už musíš jít ” řekla mi a dodala, že na to mám pouhé dvě minuty. Pokud to nestihnu, zůstanu viset v jejím světě a ten bohužel nezná internet, mobily, závist a cenové akce.
Došel jsem ke vratům, položil ruku na petlici a zůstal stát.
Jak si můžu zkrátit ty necelé dvě minuty čekání? Třeba písničkou. Začal jsem si tiše pohvizdovat melodii průvanu, čechrajícího křídla jeřábu nade mnou…

STAVTE SE PRO FOTKU. FOCENÍ U NÁS NENÍ CVAKÁNÍ – JE TO PŘÍBĚH. VÁŠ.